S trochou sarkasmu bych mohl napsat, že se toho pro mě za posledních 20 let mnoho nezměnilo – bydlím ve městě, které má necelý 1,5 milionu obyvatel, studuji třetím rokem jednu z nejprestižnějších technických univerzit v zemi, se svou velkou láskou si celé hodiny telefonuji v podstatě zadarmo (i když kvalita spojení někdy nestojí za nic), výlet do Vídně či Mnichova je pro mě jen utopií, západoevropská auta vídám na ulicích jen výjimečně a zase mám korejské spolužáky. A také, žiju 180 km od „železné opony“ a hraniční pásmo mohu navštívit jen s vojenským doprovodem.

To mě napadlo při návštěvě demilitarizované zóny, této korejské „železné opony“. Právě tady jsem si totiž uvědomil, jak moc se za těch 20 let změnilo a jak moc jsem rád, že DMZ mohu pozorovat z Dorasanu (tedy z té Jižní strany). A také to, že se ke svým bývalým spolužákům už blíž nedostanu.

Z Dorasanu do Pchjongjangu dnes vlak nepojede (800 m jižně od DMZ)

Byli zamlklí, v podstatě se bavili jen mezi sebou. Na klopě nosili odznak s portrétem Kim Ir Sena a zatímco my jsme trávili úterky (a později čtvrtky) na vojenské katedře, Korejci navštěvovali své velvyslanectví – těžko soudit, jestli víc stresovala vojenská katedra nás, nebo Korejce vlastní velvyslanectví. Byli starší než my, měli už často po vojně a doma rodinu s dětmi. Prakticky jediný kontakt s rodinou během semestru byly dopisy. Zcela jiná situace než dnes, kdy díky internetové telefonii mohu být se svou rodinou v kontaktu i několikrát denně.

Je to téměř 20 let, co jsem své severokorejské spolužáky mohl vidět naposled; ihned po 17. listopadu všichni museli co nejrychleji opustit Československo směr Pchjongjang, letiště Sunan. Vedení ČVUT bylo ujišťováno, že dostudují doma a že je čeká skvělá kariéra. Odjeli všichni – několik z nich dokonce přiznalo, že tuší, že je asi nečeká doma nic příjemného, ale vrátit se musí už kvůli svým rodinám.

Dopisy chodily ještě několik měsíců, ale pak najednou chodit přestaly – od všech a v podstatě najednou. Nevím tedy, jestli úspěšně své studium dokončili, kde pracují, kolik mají dětí (a možná už i vnoučat), prostě nic. Sondoval jsem, jestli by je nemohlo kontaktovat např. Velvyslanectví ČR v KLDR a uspořádat pro ně např. vzpomínkový večer, ale prý to je zbytečné. Úřady KLDR by prý takový pokus přešly v nejlepším případě naprostým mlčením. Takže mi nezbývá než parafrázovat Martina Luthera Kinga: Mám sen, že jednoho dne se moje děti a děti mých spolužáků z Pchjongjangu budou moci svobodně setkat, pokud si to ony samy budou přát.