Aneb, proč má standardní korejská domácnost optické připojení k Internetu
Co se týká telekomunikací, Korea patří bezesporu ke světové špičce. Podle údajů OECD, 94% korejských domácností mělo v roce 2007 přístup k Internetu – nejvíce ze zemí OECD. Pro srovnání, v ČR to je 35%. V zemi s 48,5 miliony obyvatel mělo v červnu 2008 vysokorychlostní přípojku k Internetu přes 15 milionu domácností – šest milionů domácností přitom využívalo připojení optickým vláknem. V České republice bylo takových domácností 62 tisíc.
Korejská pozice je však výjimečná i v rámci OECD – vždyť „druzí“ Islanďané mají Internet v 83% domácností. I to naznačuje, že korejský příklad pro ostatní státy není jednoduché následovat. Pokusím se uvést čtyři hlavní důvody, proč.
Předně – korejská vláda se před 30 lety rozhodla skončit s tou zoufalou situací, kdy některé rodiny na svoji telefonní linku musely čekat i celý rok od podání žádosti (co by za to mí rodiče dali, telefonní linky – a ještě jen podvojné – se dočkali po necelých 20 letech od podání žádosti; Výzkumný ústav sdělovací techniky A. S. Popova přitom měli celou dobu jako dlani). Součástí rozhodnutí bylo i to, že nová telekomunikační infrastruktura budou už rovnou digitální a že se bude jednat o domácí výrobu i vývoj. To vše v situaci, kdy potřebné technologie se vyráběly pouze v pěti zemích – USA, Japonsku, NSR, Francii a Švédsku, jednalo se o zcela novou technologii a Korea se zvolna stávala soběstačnou (ještě v 60. letech třetina rýže v Koreji pocházela z humanitární pomoci). Korejské rozhodnutí o vlastním vývoji tak vyspělé technologie (byť zpočátku s vydatnou pomocí švédského Ericssonu) tehdy bylo docela překvapivé, nicméně stálo u zrodu Koreje jako jedné telekomunikačních velmocí. Korea od té doby používá své obyvatele pro testování nejrůznějších telekomunikačních technologií, které se následně snaží nabízet do jiných zemí. Korejci také vnímají ICT jako jeden z významných pilířů rostoucí životní úrovně a jsou daleko přístupnější novým technologiím, neboť to vnímají jako podporu vlastnímu státu a vlastní budoucnosti.
Druhým důvodem je obrovská koncentrace obyvatel – polovina všech Korejců se tísní na necelých 7 % celkové plochy země (pro srovnání, polovina obyvatel ČR „zabírá“ 30% republiky). Nejde jenom o soustředění obyvatel do v podstatě dvou oblastí (Soul-Incheon-Suwon a Busan-Daegu-Ulsan), ale hlavně o (z českého pohledu neuvěřitelně) nahuštěné paneláky a ještě nahuštěnější nízká zástavba (takže si se sousedem můžete okny podat ruce, aniž byste opustili své příbytky).
Pohled na jednu z nejdražších lokalit v Daejeonu (Techno Valley Apartments)
Třetím důvodem pro rychlé rozšíření optických kabelů jsou naprosto minimální překážky pro rozvody nových kabelů – byrokratické i fyzické. V panelácích jsou rozvody v podzemních kolektorech, v nízké zástavbě jsou kabely jednoduše „nahozeny“ na sloupy veřejného osvětlení. Tam, kde český operátor si musí zařídit řadu povolení, nasadit partu kopáčů, kteří musí chodník nejprve rozkopat, pak kabel zodpovědně uložit do země a chodník zase uvést do původního stavu, v Koreji stačí do ulic vyslat malou dodávku s cívkou kabelu na valníku a jednoho pracovníka, který zkušeným pohybem kabel „nahazuje“ dlouhou tyčí k řadě jiných. Potřebné technologické prvky se připevní na sloup a rychlostí 3-4 km/h se pokračuje dál. Zavedení nové služby pak probíhá v podobném duchu – přijde pracovník operátora, z okna dolů spustí krabici s ethernetovým kabelem, natáhne ho k nejbližšímu sloupu (když je přes ulici, auta tu chvilku počkají), po štaflích vyleze k rozbočovači, kabel zapojí, u vás v bytě vyzkouší, že internet funguje, podepíšete zřízení služby a po 20 minutách od zazvonění odchází k dalšímu zákazníkovi. Stejně se zavádí telefon i kabelová televize. Výsledná pavučina možná má své osobité kouzlo (nezaregistroval jsem, že by se nepoužívané kabely sundavaly), ale co by na to říkali např. v Praze památkáři, je myslím jasné.
A konečně čtvrtým důvodem pro masivní rozšíření vysokorychlostního Internetu je vládní stimulace poptávky. Zde je nutná malá odbočka: Totiž, realitní trh má v Koreji jednu historickou zvláštnost – ceny nových bytů neurčuje trh nebo developer, ale vláda. První nabyvatel bytu ho může obratem prodat a v případě žádané lokality za cenu mnohonásobně vyšší. Je tedy pochopitelné, že zájemců o byty v atraktivní lokalitě je mnohonásobně víc, než bytů a mezi zájemci se losuje. A při jedné takové „loterii“ velkého množství bytů ve velmi atraktivní lokalitě vláda rozhodla, že kdo se chce účastnit, tak jedině on-line. A protože (státní) Korea Post zároveň nabízela levné osobní počítače na splátky, operátoři nestíhali připojovat zájemce o Internet.
Je tedy zřejmé, že následovat Koreu v rozšíření vysokorychlostního přístupu k Internetu je v podstatě nemožné. Přesto jsem přesvědčen, že principy, které Korea použila, jsou v určité míře přenositelné i k nám.
