Poslední plán se ale zaběhlé rutině poněkud vymyká – je totiž neobvykle konkrétní. Říká, že sjednocení proběhne do 20 let, proběhne mírovou cestou v režii Korejské republiky, ale hlavně – byl zřízen fond na úhradu nákladů sjednocení země. Přispět do něj mohou nejen korejští občané či zahraniční Korejci, ale doslova každý, kdo chce. Jak nový plán, tak založení fondu přitom vzbuzuje tři zásadní otázky.

 

První otázka: lze sjednotit dvě tak rozdílné státy?

Tvrdím, že ano; a dokonce si myslím, že sjednocení může být jednodušší, než bylo sjednocení Německa.

Jistě, oba německé státy měly vyšší životní úroveň, než korejské, navíc vyspělejší SRN byla 4x větší co do počtu obyvatel a 2,5x co do rozlohy. Touto optikou je na tom Korea podstatně hůř – poměr obyvatel je cca 2:1, KLDR je dokonce větší než Korejská republika a o životní úrovni občanů KLDR se zmiňuje mj. UNICEF v souvislosti s podvýživou dětí v KLDR.

Paradoxně, právě nízká životní úroveň v KLDR je faktor, který zjednodušuje sjednocení poloostrova. Občané NDR měli nerušený přístup k informacím ze SRN, (nulová jazyková bariéra, 90% obyvatel NDR bylo pokryto signálem ARD i ZDF, zbytek mohl sledovat alespoň rozhlasové vysílání v pásmu VKV), takže měli poměrně přesný obrázek o životě „za zdí“. Navíc měli de facto nárok na občanství SRN, který spolu s podporou do začátku usnadnil statisícům rodin, které hned po pádu zdi přesídlily do starých spolkových zemí. Obě země byly propojeny živou železniční i dálniční sítí (spojení SRN a Západního Berlína), takže cesta k novému životu byla volná.

Přesah korejských televizních a rozhlasových stanic přes DMZ je podstatně menší, vysílání je navíc rušené a v obou státech je sledování vysílání „druhé strany“ protizákonné. Udělat si proto obrázek o životě na Jihu je pro občany KLDR podstatně těžší. Také udílení občanství Korejské republiky je proces podstatně náročnější, než tomu bylo v případě občanství SRN. A i když jsou oba korejské státy propojeny dálnicí i železnicí, provoz je zejména v posledních letech mizivý, o počtu aut v KLDR si lze udělat obrázek jak např. Z dokumentu „Vítejte v KLDR!“ od Lindy Jablonské, tak i z oficiálních fotografií.

Proti rychlé migraci ze Severu na Jih mluví i silné rodinné tradice a pouto k rodnému místu. To je stále patrné po oba tradiční korejské svátky (Čuseok – díkuvzdání a Lunární Nový Rok), kdy Jihokorejci jezdí k DMZ, aby byli co nejblíž svým příbuzným a hrobům svých předků v KLDR. Udržet tak Korejce ve svých domovech bude pro vládu sjednocené země podstatně jednodušší, než tomu bylo v případě Německa.

 

Druhá otázka: bude ohlášených 55 bilionů wonů na náhradu nákladů stačit?

To je velmi dobrá otázka a – podle mého soudu – Ministerstvo pro sjednocení v Soulu je vděčné za každý kvalifikovaný odhad. Odhady nákladů na sjednocení Německa se pohybují v řádu sta miliard eur a výš, takže 55 bilionů wonů (asi 35 miliard eur) se zdá být má být málo. Nicméně, Korejci mají dost zkušeností s tím, jak rychle a s málem obnovit zničenou zemi, pokud máte dostatek odhodlaných lidí. Důkazem může být jak rychlá výstavba silniční sítě (více než 400 km dálnice mezi Soulem a Busanem bylo postaveno na konci 60. let během 29 měsíců), nebo hnutí „Za novou vesnici“, kdy obyvatelé dostali přidělený cement, základní inženýrskou podporu a bylo na nich, jak s tím naloží. Pokud byl tento materiál zneužit k soukromým stavbám, vesnice další materiál už nedostala – alespoň do doby, než si voliči svého starostu „srovnali“. Kontrola „dotací“ tak probíhala podstatně efektivněji, než jak známe z vlastní zkušenosti.

Za druhé, nikdo netvrdí, že to mají být jediné prostředky, které budou pro sjednocení připraveny.

 

Třetí otázka: A nebude fond rozkraden?

Pravděpodobně ne (a je to jedna z mála zemí, o které si to myslím). Příkladem může průběh krize, která postihla Koreu v letech 1997-8. Korejský won tehdy ztratil přes polovinu své hodnoty vůči americkému dolaru, korejský HDP klesl o třetinu, zkrachovaly dva koncerny (Kia a Daewoo) a také třetí nejvýznamější banka. Korejci reagovali celonárodní sbírkou zlata, aby stát mohl získat zahraniční měnu. I když se nejednalo o nějaké závratné prostředky, sbírka (a hlavně její masový průběh) přesvědčila Mezinárodní měnový fond, že Korejci jsou schopni své závazky splnit. Korejská vláda tak získala čas na nutné hospodářské reformy (zejména rozbití stávajících koncernů – čäbolů). Z (nejen) českého pohledu je neuvěřitelné, že sbírka nebyla rozkradena. Je to možná proto, že Korejci svoji životní úroveň stále nevnímají, jako něco samozřejmého, na co mají právo a stále si pamatují, že se mohou mít podstatně hůř.

 

Osobně vnímám vznik Fondu hlavně jako připomenutí toho, že vláda Korejské republiky stále počítá se sjednocením země a že si chce otestovat, jak moc je pro Korejce sjednocení stále aktuální. Podpora sjednocení totiž podle průzkumů sice pomalu, ale vytrvale klesá a právě dobrovolný fond může Korejcům ukázat, že sjednocení nebude hrazeno pouze z jejich daní. (Obavy z vysokých nákladů jsou často uváděny jako jedna z hlavních příčin klesající podpory sjednocení.) Navíc, v prosinci 2012 budou v Korejské republice prezidentské volby (prezident je volen voliči jednokolovou většinovou volbou na jediné pětileté období) a sjednocení země bude (pochopitelně) jedno ze stěžejních témat kampaně.